Přišel nám příběh který prožila paní Květa. Je to pěkný a zajímavý příběh, stojí za to ho zveřejnit. Asi budeme muset změnit text v hlavičce blogu aby to mohl být blog nejen o studentech a o chození v punčochách i jinde než ve škole, třeba v práci.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jmenuji se Květa, je mně 28 let, pracuji v podniku v administrativě. Předmětem mojí práce je přepisování textů, příprava materiálů, jednání s klienty a různé administrativní činnosti. Bydlím s manželem a osmiletým synem v bytovém domě, manžel pracuje jako vedoucí v potravinách, jezdí do práce autem přičemž vozí syna do školy. Já mám pracoviště v jiné části města než manžel, pro mně je výhodné jezdit do zaměstnání autobusem MHD protože máme zastávku blízko našeho bydliště, po vystoupení jdu ještě asi čtvrt hodiny pěšky do zaměstnání.
Přihoda která se mně stala je z loňského prvního června. Tehdy jako obvykle manžel odjel do zaměstnání, syna vzal do školy. Já jsem se ještě doma oblékala a připravovala do práce. Když jsem měla vše připravené tak jsem ještě vzala sešit a propisku a vyšla jsem na chodbu před dveře zapsat spotřebovanou elektřinu kterou si zapisujeme vždy prvního v měsíci abychom věděli kolik jsme propálili a mohli jsme porovnat se spotřebou ve stejném období loňského roku, jestli jsme propálili víc nebo jestli jsme ušetřili.
Když jsem si zapisovala údaje z elektroměru tak se ale vlivem průvanu zabouchly dveře u našeho bytu a já jsem se nemohla dostat dovnitř protože klíče jsem měla uvnitř: Byla jsem sice oblečená do zaměstnání, ale v bytě jsem měla ještě kabelku a boty, na chodbu před dveře jsem vyšla bosa v silonkách. Tak a co teď. Bez kabelky bych se obešla, ale co boty? Jako první mně napadlo že bych si mohla půjčit boty od některé ze sousedek, ale poté co jsem zazvonila na několik zvonků a nikdo mně neotevřel jsem to vzdala protože jsem si uvědomila že už všichni odešli do zaměstnání. Sice jsem věděla že v přízemí bydlí důchodci kteří jsou doma, ale půjčovat si boty od té staré paní mně nepřišlo moc vhodné. Věděla jsem že mně začíná tlačit čas, že už budu muset jít na autobus a když zavolám zámečníky nebo hasiče aby mně otevřeli byt tak už to do práce nestihnu. Jediná možnost byla že půjdu bosa. Řekla jsem si že si sundám silonky abych si je nezničila, půjdu do práce bosa a v práci si od nějaké kolegyně půjčím boty. Věděla jsem že kěkteré zaměstnankyně v našem podniku se při příchodu do zaměstnání přezouvají, na cestu nosí pohodlné sportovní boty a v práci používají elegantní společenskou obuv. Tak jsem si sundala silonky a šla jsem na autobus bosa. Ještě jsem několik minut stála na zastávce a když autobus přijel, nastoupila jsem. Čekala jsem od cestujících že budou poukazovat na to že nemám boty, ale nikdo ani brvou nehnul. Potom jsem přišla do práce, holky si hned všimly že jsem bosa a ptaly se co se mně stalo, tak jsem jim to řekla. Ty které měly obuv na přezutí mně hned nabídly k zapůjčení své boty, tak jsem si oblékla silonky a sportovní boty svojí kamarádky. Necítila jsem se v nich ale dobře, říkala jsem si že ke kostýmku se sportovní boty nehodí a řekla jsem si že je to možná ještě horší než být bosa. Tak jsem kamarádce její boty vrátila a řekla jsem že zkusím být jen v silonkách. Někteří kolegové řekli že u mně jako u ženy nijak nebude vadit když budu bosa, že i tak si zachovám svoji důstojnost. Je pravda že jsem byla ráda že jsem měla alespoň silonky, cítila jsem se tak lépe než být úplně bosa bez punčoch. Během dne jsem jednala s několika klienty, byli to muži i ženy, někteří ani nic neřekli o tom že nemám boty a ti kteří se o tom zmínili to nepovažovali za nevhodné, tak například jeden pán řekl že vidí že nemám boty a že tak vypadám zajímavě, jedna paní řekla že je lepší být bosa než v nepohodlných botách.
Po skončení pracovní doby jsem odcházela na autobus, ale silonky už jsem si nezouvala, šla jsem v nich bosa. Po vystoupení z autobudu jsem ještě zašla do obchodu nakoupit a vůbec mně nevadilo že mně vidí lidi bosou v silonkách. Když jsem došla domů, otevřel mně syn který už byl ze školy doma. Silonky jsem již měla na chodidlech roztrhané, proto jsem je hned zula a hodila do odpadků. Potom jsem si umyla nohy a věnovala se rodinným povinnostem. Na bosý pracovní den mám pěkné vzpomínky a od té doby si občas v práci zouvám boty, například při sezení u počítače a mám u toho pěkný pocit. Mohu poděkovat náhodě že se mně zabouchly dveře že jsem musela jít bosa a tím jsem poznala to kouzlo a příjemný pocit bosého chození a díky tomu že jsem měla silonky jsem si zachovala i slušný vzhled a důstojnost. Kdo to ještě nezkusil, doporučuji vyzkoušet.
. Nebylo to ale žádný překvápko protože jsme je kupovali s mamkou, já jsem si je vybrala 
