Tady je příběh který nám poslal jeden z našich příznivců:
Jednou v prváku na gymplu jsme měli delší dobu tělocvik suplovaný mladou pohodovou sympatickou pohlednou učitelkou. Když jsme začali v malé tělocvičně s gymnastikou, řekla nám, že se dá provozovat i bez cvičební obuvi. Tak jsem na hrazdě cvičil jen v ponožkách a zkoušel si i kotouly, přemety a stojky na gymnastických kobercích jen ve fuseklích. Sem tam se mezi námi dokonce objevil někdo, kdo cvičil i bez fusek. Všechno se dá zkusit. Když jsme pak přešli k bedně, postavili jsme se u gumového pásu volně za sebou do zástupu. Učitelka přišla k nám a řekla: "Sundejte si ale všichni ponožky, kluci." Skákat prý smíme jen bosi, ne v ponožkách. Všichni spolužáci, kteří ještě fusekle měli, si je začali vysvlékat a jelikož to platilo pro všechny, i já si je tedy jako poslední z kluků poslušně stáhnul, protože žák má plnit pokyny učitele. Jakmile úča stojící vedle nás uviděla, že jsme už jen do bosa připraveni všichni, řekla, že je to tak ke skákání mnohem bezpečnější i příhodnější. A tak se skákalo. Po prvním skoku jsem pak poprvé musel jít od bedny zase k ostatním v zástupu před pásem po parketách tělocvičny jenom bosej. A takhle to šlo několikrát. Neuměl jsem si pak už představit, že by ten rozběh po pásu i odraz od můstku šel tak dobře ve fuskách, protože naboso se skákalo skutečně výborně. Po skončení skákání na bedně se šlo ještě do nářaďovny. Učitelka nás nechala obrátit dvě lavičky a my měli po úzkém dřevěném stojanovém trámu trénovat rovnovážnou chůzi s rozpaženými pažemi, protože příště si prý dáme i kladinu. První lavičku jsme měli přejít normálně a druhou po špičkách. Chtěl jsem si opět navléct ponožky, ale když kluci začali chodit po lavičkách, tak všichni chodili pořád jen bosi a ve fuseklích nikdo. Takže jsem i já s fuskami ještě posečkal, protože jsem si říkal, že asi ani na tento cvik ponožky mít nesmíme, neboť by se nám to smekalo a klouzalo, i když to úča přímo neřekla. Vypadalo to, že už do konce hodiny zůstanu jen bos tak jako ostatní, také jsem chodil po lavičkách před usmívající se učitelkou jen bosými chodidly. Pod holými šlapkami bylo teď na podlaze v nářaďovně cítit mnohem víc sajrajtu než na parketách v tělocvičně, bylo jasné, že po hodině budou šlapky trochu špinavé. Bylo možné, že si ostatní - mnohdy bílé - ponožky už teď nenavlékali jen proto, že si je nechtěli zašpinit. Když skončil trénink na lavičkách, museli jsme ještě složit nebo do nářaďovny uklidit všechno používané nářadí. Rychle jsem pak odťapkal se postavit před učitelku na závěrečný nástup k ostatním do řady, pořád ještě jen bosýma nohama. Už mě trochu záblo, a to začalo jen tím, že jsme si museli sundat ponožky při skákání. Hodiny byl konec. Tušil jsem ale, že tohle byla pouze jakási předpříprava. Na podzim, když jsme často bývali na hřišti venku nebo ve velké tělocvičně hráli basket či volejbal, odcházely holky ze šatny na hodinu jen v trepkách naboso, nechávaly si je před malou tělocvičnou, kde se cvičila gymnastika, a pak cvičily celou hodinu bosy. Jen v trepkách naboso jsem před tělocvičnou ale v posledním týdnu zahlédl i kluky z vedlejších tříd. Věděl jsem, že se tohle teď bude týkat i nás, úča přece říkala, že se teď budeme několik týdnů věnovat gymnastice. Příští tělocvik tak budou i moje trepky demonstrativně odpočívat mezi trepkami ostatních přede dveřmi do malé tělocvičny, ať holky vidí, že odvážně cvičím bosej. Když můžeme cvičit bosi, kdo by se znemožňoval v gymnastických cvičkách, zvláště když třeba dneska byli při tělocviku naboso i všichni ostatní.
Pikin, čtyřleté gymnázium
