Smůla s dvěma kopiemi - tak můj synek dnes ve školní jídelně rozbil talíř, někdo do něj strčil. No a já jsem si o jeden střep takřka rozpůlil nohu, posuďte, jak blbě jsem si sám naběhl. Šel jsem kolem střepu, který odlétl dál od hlavní hromady. V duchu jsem si říkal, že když jsem bez úhony přežil kurz chůze po střepech (David Mrhač, Bosá turistika o.s.), tak mi tohle nic nemůže udělat. Záměrně jsem do střepu kopl, aby dojel zpět k hlavní hromadě. Jenže ten střep byl již někým zamáčknut do lina, kde pevně držel, takže místo aby střep letěl zpět, zařízl se vší silou hluboko do mého chodidla. Krve jak z vola, rozčilená vedoucí jídelny a zákaz chodit naboso do jídelny :-)) Doprčic. Nachodím 100km měsíčně bosky a nejhorší úraz se mi stane takhle pitomě. Za blbost se holt platí, učíme se chybami :-)) Igy, www.TuristikaNaboso.cz |
Zatracená smůla. "Doprčic" je pro tohle zcela slabý a nevýstižný výraz. Může se to stát, i když (v interiéru!) velmi vzácně. K úrazům prostě někdy dochází i přes veškeré snahy o bezpečnost. Někde jsme si na ně zvykli a bereme je jako samozřejmou součást našeho života - při dopravních nehodách umírá několik stovek lidí ročně, a považujeme za úspěch, že je to méně než tisíc. Pokud se to vůbec řeší, tak "jak jezdit bezpečně", "jak udělat bezpečnější auta", ale nikdo neporadí "tak už nejezděte tím zatraceným autem". Bosochození má příznivce i odpůrce, a tahle příhoda dává odpůrcům argument o vysokém riziku úrazu. Asi jako někteří lidé nesednou do letadla, protože se bojí, a přitom vědí, že šance na přežití třeba cesty k moři je lepší v letadle než v autě. "Zákaz chodit naboso do jídelny" - to je typické. Když se budou děti pošťuchovat a někdo si narazí hlavu o lavici, nikoho nenapadne zakázat chodit ve čkole bez helmy. Když budeš ty střepy sbírat a řízneš se do ruky, nikdo ti nebude vytýkat, že jsi přitom neměl řeznické drátěné rukavice. Držím ti palce. Jednak pro dobré uzdravení a taky aby to nezabrzdilo "dětský program" ve škole. MG
|
Souhlas s výše uvedeným, voda na mlýn odpůrců. I když, neklame-li mne paměť, tak je to za mých 37 let života vlastně první "větší" úraz (šít se to však nemuselo, krev se zastavila do 15ti minut), související s bosochůzí, a to v posledních třech letech nachodím 100km/měsíčně. Takže statisticky - velmi nízké riziko úrazu, obzvláště zvážíme-li velmi nestandartní situaci, kterou jsem popsal (záměrné kopnutí do střepu, záludně ukotvený v linu). Mnohem větší úraz jsem měl kdysi zcela exaktně kvůli novým botám - pořádně vymknutý kotník a pár týdnů sádra. Máš pravdu s těmi auty - člověk si sedne do auta a vůbec neřeší, že je každou vteřinou ve smrtelném nebezpečí. A co sporty jako sjezdové lyžování či horolezení - taky smrtelné úrazy... I. |
No jo, to se holt stává. Hledejme v tom ale to pozitivní. Nestalo se to dítěti, ředitel vám tam bosování podporuje. Jen ta vedoucí jídlny to asi moc nerozdejchá :(
|